Pátek 2. 2. 1996
Kolem šestnácté hodiny jsme vyrazili na další z dvoudenních akcí. Doprovázely nás různé zážitky, jako třeba Profesorova čapka,
kterou vždy při výstupu z auta sundaval. Když bylo se správcem vyřízeno ubytování, s hrůzou jsme zjistili drtící teplotu uvnitř
boudy. Pohotový Profesor se střemhlav vrhl do zatápění v chladicích kamnech. Kdo měl bágly u Kouska vklouzl do zmrzlých přezůvek,
které cestou dávno ztratily výhřevnost domácí obuvi. Jenom Harry, špatně informovaný o situaci přezouvání v chatě, si připravil
pantofle pomocí prkýnek a lepenky, ve kterých celý víkend klapal po místnostech.
Během vybalování a různých příprav na pobyt se náhle objevila televize. Po hodné chvíli hledání jakéhokoliv náznaku vypínače
se všichni shodli na tom, že televize prostě nefunguje. Mezi tím, co ostatní s dýmem od úst čekali na přijatelnější teplotu
uvnitř naší chajdy č. 7, Harry začal zkoumat závadu toho ďábelského stroje. Po pečlivém prohlídnutí kabelu dal na radu Bóži
a nahlédnul do pojistek. Po nahrazení nefunkčních pojistek kouskem Tydýtova drátu, ke spokojenosti všech, televize
naskočila. Po spatření usměvavé tváře pana premiéra Václava Klause jsme se rozhodli pro menší výlet do restauračního zařízení
v Klučenicích.
Nebylo to zrovna blízko, a tak poznámky, které byly každopádně na místě na sebe nadaly dlouho čekat. " Jsem zvědavej, kdo mě
potáhne do těch schodů " nebo " To se zase vožeru " byly mimo jiné hlášky provázející nás celou cestu.
Po spatření dveří restaurace se všem zvedla nálada, zasvítily oči a těla byla schopnější dalších pohybů. Naše radost trvala jen
do té doby, dokud jsme nezjistili, že dveře jsou zamčené. Jenomže touha po příjemném posezení a loupání piv do našich vyprahlých
hub nás přimělo k obejití hospody a rázné chůze do hospody druhé. Teplo sálu, vzduch provoněný tabákovými výrobky a vyleštěná
pípa nás doslova přimrazila k dřevěným židlím u stolu. Po výkřiku všech suchých hrdel " Pivo! ", nás hostinský odpálkoval skoro
rozkazem " Občanky prosím! ". Kdo neměl votevřenou hubu, tomu lezly oči z důlků a mozek chaoticky přebíral, co ten podivný
výraz znamená. Po hodné chvíli jsme všichni, až na Tydýta, tasili občanky a divoce s nimi mávali na hostinského. Kupodivu dostal
pivo i Tydýt a tak se popíjelo a pokuřovalo a rozebíraly se různé myšlenky, kterými každý z nás oplýval.
Dva odešli dřív a ostatní nezapomněli na pár připomínek jako " Hele vole, ať je tam teplo " nebo " Uvař něco k žrádlu ".
Odcházeli jsme z hospody a na nabídku o odvozu na boudu zněla naše odpověď " Je nás moc ". " Jo, je jich moc " potvrdil údajný
řidič. Po půlkilometrové túře z hospody k našim slechům dolehlo pískání gum škodovky, řítící se ukrutnou rychlostí. Nástup do
auta nebyl zcela tak jednoduchý jako pozdější výstup. Hrabající kola automobilu, který se s Harrym jen tak napůl v autě začal
rozjíždět " Máme ještě jednoho venku " zněl výkřik, na který řidič reagoval přišlápnutím plynového pedálu. Bylo spatřeno několik
párů rukou uchopících Harryho a ten byl doslova vcucnut do auta. Dveře, které kdosi zavřel zapadly a pokračovalo se dál. Cesta
ubíhala rychle. Místy se zdálo, že až moc a nebýt něco alkoholu v krvi, asi by se naše jásavé povzbuzování, jako " Ty krávo "
rázem změnilo v ustrašené ksichty pěti pasažérů a vožralého řidiče. Na srnky přebíhající přes cestu, reagoval pouze slovy " Hele
je kurvy ". Posledních pár metrů cesty se klidná věta " Konec rychlosky " stala nelidským řevem. Uklidňující výstup ze stroje a
odjezd šéfa auta, za který by se nemusel stydět lecjaký závodník konstatoval Tydýt slovy " Ty vole, na plnej knedlík ".
Vstup do vyhřáté chaty doprovázely spleti výkřiků " Ty vole, vez nás nějakej řízek " a podobně. Přípravy na noc byly při
televizi spíše kecy o ničem. Nakonec jsme se přece dohodli na hodinových hlídkách. Ticho. Tma. Jen potichu přiložit se snažící
hlídka, protínající svou osobou hustou tmu. Buzení hlídky následující, čtvrt hodinu před nutným vstáváním hlesla hlídka k
spícímu " Chceš kafe? " " Jo " ozvalo se ze spaní. " Tak naval hrnek, tam jsou všechny zasraný ". Hlídku, snažící se neprobudit
nikoho svým byť nechtěným šramotem, rázem probudil strašný, hlasitý Martinův výjev " Do píči, tady je vedro jako v kundě ".
Jinak noc probíhala klidně ale nikdo už pořádně neusnul.
Sobota 3. 2. 1996
Probuzení byl spíš trest, protože ho provázelo hlasité povídání už probuzených. Příprava snídaně, káva a příprava na denní akci.
Jelikož se Tydýt vytasil s novým kvérem, bylo o schopného bojovníka víc. Vyrazili jsme místo v plánovaných 10:00 v 11:00 a to s
velkým přemlouváním. Po cestě neodolala žádná značka či sloup, bez fleků nezůstal ani lecjaký strom, náhodně vyčnívající u cesty.
Svačina na Trhovkách, kam všichni přifuněli rázně zpocení, nás nejen posílila ale i jsme při ní rázně promrzli. I když měli
Harry s Profesorem kvalitně narvanou Alici, přesto v ní k jídlu nebylo víc než pět buřtů, které měly ke všemu pod průsvitně
zelenou střechou nezdravou barvu. Ostatní se tlačili svařeným vínem ochuceným kořením. Z místa svačiny byl krásný výhled na kopec,
kde se odehrála první přestřelka mezi dříve určenými skupinami.
Patnáctiminutový náskok umožnil první bandě se schovat na vrcholu kopce a v pravou chvíli udeřit. Snad doprovázející štěstí
nebo lépe organizovaná druhá banda, se nezalekla hlavní vyčnívajících z houští a zpoza stromů a odvážně vykročila vstříc
číhajícímu nebezpečí. Zřejmě tato odvaha, či spíše drzost pomohla druhé skupině k vítězství. Po krátké pauze se vyrazilo na kopec
protější. Neodradil nás ani kousek cesty pokrytý ledem a pod ním zřejmě vodou. Následovala akce druhá, potom třetí a další a
další. Jedna obzvlášť složitá situace, kdy bránící banda zakufrovaná v křoví, kolem kterého nebylo místa na schování. Situaci nám
zkomplikovala a rázem od srdce rozesmála skupina děvčat, která se náhle objevila na svých koních uprostřed tvrdé palby. Ani křoví
obíhající dobyvatelé nedocílili svého a obránci ubránili. Po pár jednodušších přestřelkách proběhla další sváča a jako v každých
přestávkách rvaní kulí do bezedných zásobníků karabin vzoru SGB - K1. Ale to už bylo vidět cíl naší cesty, obec Klučenice.
Na kilometrové cestě, mezi místem poslední bitvy a obcí, proběhl souboj na deset kroků mezi Tydýtem a Profesorem. Odstartování
souboje " Připravit, pozor a výstřel z kvéru udivil Profesora natolik, že se nechápavě otočil ve směru výstřelu a v tu chvíli se
ozval druhý. Pohotový Tydýt totiž z otočky vystřelil a Profesor doslova viděl rudě. Koule vedená Tydýtovou rukou pleskla svého
soka přímo na hubu a jeho napuchlej pysk i prskání oranžové barvy mluvilo za sebe. Neobešlo se to samozřejmě bez výhrůžek typu
" Tydýte ty hajzle, jednou tě stejně dostanu ". Souboj skončil a vyrazili jsme do hospody.
Střemhlav se vrhnoucí banda špinavejch a utahanejch válečníků divoce mávajících občankami, rozesmála i hostinského. Také
zážitek s usměvavým místním opilcem staršího věku nás málem usmál. Když nás otravoval už nezdravě dlouho, Martin uchopil baterku
a se slovy " Huš, huš " ho nás chtěl zbavit. Po chvíli pomohl Martinův výrok " Vymáčkněte ho někdo ". Vzpomínka na stav vody
donutila Tydýta, aby vyrazil pěšky do Podskalí na boudu a vrátil se s PICK Upem. Za chvíli byl zpátky a jelikož se mu chtělo na
boudu, naplnil kanystry, naložil bágly a s Martinem a Profesorem odjeli. Zajímavé rozhovory o vesmíru, o psychice člověka a o
tom proč zrovna nejlepší spermie se dostane k oplodnění vajíčka, i když si zláme nohu probíhaly večerem.
To už přijel Martin pro cigára a cestovali domů PICK Upem. Snad větší únava nebo obsah vypitého alkoholu donutily jednoho po
druhém jít a padnout mrtví do vysvobozujícího spánku. Možná i to byl důvod špatného dohodnutí hlídek na noc. Výsledek se brzy
dostavil. Nebýt Kouska, kterého probudila zima a nebýt jeho duchapřítomného zatopení, asi by nám vstávání nebylo nijak příjemné.
Neděle 4. 2. 1996
Ráno nás doprovázela televize a při konzumování zbytků jídel jsme se zájmem pozorovali pořady pro nejmenší. Při písních pořadu
Eso jsme se pustili do balení a úklidu boudy. Když zapěla známá píseň a televize se cizí příčinou rozjela na plno, tak jsme na
sebe hulákali jak idioti. Po sbalení se Kousek vrhl na zušlechtění vozidla a Martin to zakončil vytřením. Ani jsme netušili co
dokáže sedm párů kanad po celodenní chůzi, když stráví noc u kamen.
Bylo brzo a tak jsme si šli ještě zastřílet. Profesor se kasal na Tydýta a čistil si na něj kvér ale netušil, jak moc by musel
dokázat, aby své výhrůžky mohl naplnit. První akce, první výstřel a slova " Do píči " doprovázela Profesora prodírajícího se z
křoví. Druhá akce a po pár výstřelech byl Profesor donucen opakovat svou frázi a tentokrát s flekem na kalhotech, klející
opouštěl bojiště. Když Martinova zbraň začala s protestem proti násilí, vydal se Martin s Tydýtem hledat klíčky od auta. Ještě
dvě, tři přestřelky a uhodila patřičná hodina na odjezd.
Neodpustili jsme si rozloučení v místní hospodě. Hostinský, který se s námi loučil táckem rumů na účet podniku, nám navrhl
podivný, lákavý a velmi zábavný kšeft. Konkurenční hospoda, jejíž majitel si potrpí na vybranou společnost, má otvírací dobu
pouze červen, srpen a tak by jsme prý tam mohli za sud piva udělat ostudu. Na sborový pozdrav "Nashle " nám odpověděl " Ahoj
bouráci ". Bleskový nápad, navštívit hospodu u Francka v Bohosticích se stal skutečností. Pozdrav v hospodě jedním pivem a
půlhodinové zdržení jsme nazvali zastávkou na chcaní. " Chce to pozdravit Hakiše ", hlesl někdo, a už se razilo na Ohrazenici ke
Pstruhovi. Návštěva restauračního zařízení na Ohrazenici, vyprávění různých příhod, přidání dalšího piva a už nás Kousek rozvážel
domů. Pozdrav ahoj následoval u každého vystupujícího. Tak skončila akce Klučenice.
